„Dějiny“ malého létání na VŠB – TU

Průkopníci

Předesílám náhodným čtenářům, že si nedělám iluze o dokonalosti a především úplnosti „Dějin létání“. Mám-li být upřimný tak si myslím , že by to každý druhý stvořil lépe. Nicméně byl jsem osudem a kamarády vybrán jako „ten který přežil nástrahy létání na rogallech a padácích , a tak jsem se nakonec nechal přesvědčit….

Pokud si to dobře pamatuji, tak mně někdy koncem 70-tých let (77?!) ,v prosinci, oslovil, dnes již zesnulý profesor Vl.Dembovský DrSc, jestli se nechci jít podívat na létání na rogallově křídle. Na ¨novinovém snímku, který mi ukázal, bylo vidět „něco“, co autor textu nazval rogallovým křídlem mající klasický delta tvar a vedle něj stojící človíček. Text pod obrázkem říkal, že tento polský aviatik, na rogallově křídle vlastní konstrukce, sletěl za 10 minut z Lysé a ve zdraví přistál někde v Malenovicích! Autor článku sliboval i další lety tohoto aviatika a záleželo jen na počasí! Dnes už si nepamatuji, jestli se byl Vláďa podívat na další lety ale možnost „jednoduchého létání“ ho doslova „chytila“! Jiskřilo mu v očích, když mi později, u vlastního domácího vína, vyprávěl o svých plánech!. Vzpomínám si jak mi říkal: „To nebude složité postavit takové rogallo! Průměrný člověk měří asi tak 175 cm a od toho si odvodím další rozměry rogalla, potah ušiji ze šusťákoviny nebo z igelitu a bude to“! Dokonce ani s létáním si nedělal velké starosti řka: „Nějak to určitě poletí“!

Jak řekl tak i udělal. Za pomocí nadšenců z VŠB a vytržené stránky z polského časopisu „Skrzydlata Polska“ a zde uveřejněného plánku pana Sobieszczaňski, přes zimu, postavili dvě křídla, zvané lotnie SP-Standard (pro případné zájemce mám tuto stránku uschovánu k nahlédnutí – 3/76). Z jara, ještě na zasněžených polích, se pak pokusili svoje výtvory „rozlétat“. Zkušenosti z létání na rogalle tehdy nebyly žádné a ty první se ústně předávaly od potlučených kamarádů kteří „přežili“!. Nikdo pořádně nevěděl kam a jak připoutat pilota k rogallu a to už nehovořím o sedačce a řízení samotného letu! Byli to „odvážní muži“! Asi tak dva roky se experimentovalo a zkoušelo, případně se okukovaly konstrukce jiných nadšenců. Rozhodně se tou dobou více padalo než létalo! Když už se zdálo, že Vláďa mouchy vychytal a rogallo letělo, tak si po jednom ze sletů Sklenovského kopce a následném „tvrdším přistání“, zlomil ruku. Potkal jsem ho sice se sádrou ale s věčným úsměvem na tváři – ani tato komplikovaná zlomenina, ho od létání neodradila. Jména jeho tehdejších spoluprůkopníků jen těžce doluji z paměti – určitě pp Pospíchal, Očenášek, ing. Kretek, Filák, skokan na lyžích Nevlud, Peřich, dále ing.arch.Havlíček, Prokeš, Bogyi, ing.arch.Klimeš, Škarka a…….???? My, dr.Brázdil, ing. Sobotka, ing.arch. Mališ, ing.Sabela…a j. jsme patřili mezi ty ještě pozdější začátečníky. My už jsme průkopníky nebyli..

Bohužel, žijících pamětníků je čím dál méně a navíc se na mé volání o pomoc při sepisování „dějin“ nikdo neozval…Zcela určitě jsem na mnoho z nich zapomněl, pokud jsem je vůbec kdy znal! Je to škoda. Tyto pionýrské doby by si zasloužily více než jen mé pozornosti. Třeba historka o rogallistovi.- havíři z Paskova. Historku znám jen z vyprávění a ještě „z druhé ruky“… Tento paskovský havíř si vyrobil celé, cca 50 kilové rogallo, z překližky a trámků 4×4 cm. Toto rogallo si přitáhl sám na vozíku z FM až nahoru, na Ondřejník! Na startu přítomní rogallisté se mu snažili „let“ rozmluvit ale marně! Aviatik „vzletěl“ pouze jednou a dopadl ještě na startovací ploše. Rogallo doslova roztřískal „na maděru“ale on sám vyvázl bez zranění Po „letu“ posbíral větší kusy naložil je na vozík, menší naházel do lesa a odjel s tím, že „ví kde byla chyba“! Za půl roku se na Ondřejníku objevil znovu ale tentokrát mu už start, přítomní rogallisté, rozmluvili…Taková historka by rozhodně neměla upadnout v zapomnění! A určitě jich bylo víc..

Nicméně rogalla se tou dobou začala stavět ve velkém. „Konstrukční kanceláře“ ve Frýdku-Místku, Havířově, ve Frýdlantě n/O, Třinci, pracovaly na plné obrátky. Velkým mágem mezi tamními konstruktéry, a nejen tamními, byl tehdy a navždy zůstal, Jarek Tkáč. Tento pozdější státní reprezentant v závěsném létání(ZL) na závěsném kluzáku (ZK) – což je oficiální český název tohoto sportu a letounu, leccos v konstrukci ZK vymyslel a pilotem byl, a stále je, výborným!

Na VŠB výše jmenovaní pánové, tehdy založili pod křídly Svazarmu „Deltaklub“, který měl záhy více než 30 aktivních členů a který získal z armádních „zbytků“ stařičké vozidlo GAZ. Rozvoj tohoto sportu byl tehdy celorepublikový a brzy se uspořádala i první instruktážní školení v Mecce českého bezmotorového létání, na Rané u Loun. Všechny kluby stavěli éra „o dušu“ a já, ač tehdy ještě „neletec“, jsem na Javorovém jednou napočítal 30 závěsných kluzáků. Začátkem 80-tých let začínal „zlatý věk“ těchto létajících strojů ….

Kromě doby prehistorických letců pp.Lilienthala a jiných, mělo toto křídlo zcela adresný původ. Křídlo bylo součástí programu Apollo a na tomto křídle – rogallu, se měla původně snést kabina s posádkou rakety na zem. NASA od plánu později upustila, přistávalo se provždy jen na padácích ale návrh křídla, kluzáku nebo rogalla byl na světě. Je na něm dodnes a pan inženýr Rogallo tak po sobě zanechal nesmazatelnou stopu.

Někdy na jaře v roce 1982 jsem se opět dal dohromady s již uzdraveným Vláďou a spolu s kamarádem dr. Zdeňkem Brázdilem jsme vstoupili do „Delta klubu VŠB“. Po jarní „teoretické“ přípravě, cca 25 minut a spojené s převlékáním do pracovního stejnokroje svazarmovců – modrá pracovní kombinéza neb pole bylo poseto kravinci, jsme hned napoprve „letěli“! Místo konání našeho prvního „letu“ se nacházelo na polní mezi u Kozlovic p/O a památný okamžik nastal někdy na podzim v roce 1982. Závěsným kluzákem, který nás v ten den odnesl do vzduchu, byl těžký a údajně „nerozbitný“ kluzák, zvaný“Standard“?! „Pobyl“ jsem ve vzduchu celých 15 vteřin a dosáhl jsem asi tak 10-ti metrové výšky nad terénem. Během tohoto „letu“ jsem v nastálém rozrušení zapomněl na pokyny pro přistávací manévr a dopadl jsem těžce na zem. Postupně jsem přerazil obě „trapézky“, vyrazil si dech a praštil se do hlavy tak, že jsem uviděl jasně zářící hvězdy i v časném odpoledni. Když jsem se probral z mrákot a vymotal ze zbytků trapézek, tak jsem si .vyslechl „své“ od „učitele létání“ p.Pospíchala zakončené výzvou: „Zítra dones do dílny 3 stovky nebo kup trubky na nové trapézky“!. Nicméně – nezlomil jsem si žádný „oud“ a přežil jsem“ – ostatně stejně, jako mnohokrát později! Zdeněk, který byl šikovnější a i opatrnější, nic podobného nikdy nezažil a po celou dobu našeho 8-mi letého společného létání mi ukazoval „záda“. Byl zkrátka lepší a dodnes jsem nepochopil, proč létání někdy začátkerm 90-tých let opustil?!

Náš výcvik dál úspěšně pokračoval a my jsme přešli za rok od Standardu k Waspu . a posléze i na modernější Nocturno a Atlas. Na Nocturnu se mi podařila i moje první „hodinovka“- tj. hodinový pobyt ve vzduchu. Bylo to na podzim na Javoráči. Navzdory svazarmovské kombinéze a pracovním rukavicím mi tehdy ve vzduchu doslova umrzly ruce a při přistání jsem, jako tradičně, praštil křídlem o zem a přerazil obě trapézky. Když tak vzpomínám na svou kariéru „rogallisty“, tak musím po pravdě říci, že jsem nikdy, jak během výcviku tak i v pozdějším samostatném létání, nevynikal šikovností ale především tělesnou „nerozbitností“! Dvacet let házené, z toho 10 let na asfaltovém hřišti, mně opravdu „zocelilo“!

V 86-tém jsme se, po 4 letém létání, odhodlali ke stavbě vlastního kluzáku. S dr.Brázdilem a ing.Sobotkou jsme začali stavět tehdejší poslední výkřik vývoje závěsných kluzáků který se k nám do Klubu dostal. Tím byl ZK 15 Magic, moderní „dvoupotah“ s parametry 1:8, minimálkou kolem 25-30 km/hod a max.rychlostí 50 – 60 km/hod. Rok a půl nám trvalo, než jsme si křídla postavili, zalétali a získali technické osvědčení. Já jsem pak na něm létal až do roku 1996, i když jsem si už v 92-hém „začal“ s padáky.

Dnes už na startovacích plochách „rogalisty“ moc vidět není – ke škodě tohoto krásného sportu.. Javorový a Velký Javorník jsou výjimkou a já při pohledu na kluzáky vždy „zamáčknu slzu v oku“. Pro laiky dodávám, že ani nejvýkonnější padákový kluzák nedosahuje výkonnosti středně výkonného závěsného kluzáku….

Začátky padákového létání

Právě jsem se vzpomínkami někde na jaře v roce 1992. Jdu pomalu do strmého kopce, nedostává se mi dechu a hekám jako nemocný osel! Srdce mám v krku a pot mi zalévá oči! Aby ne! Neseme, s Radkem Václavíkem, těžce, velmi těžce, každý svůj již vzpomínaný ZK 15, nahoru, na Ondřejník. Křídlo, pytel ležačky se záložkou – dobře 40 kilo! Dnes bych už asi nelítal, už bych to éro nahoru nevynesl..

„Proč kluci táhnete to lešení na kopec“? Říkal nám tehdy mladý a tehdy i štíhlý jinoch s batůžkem na zádech, míjeje nás lehce v nejprudším stoupání. Ani jsem mu nestačil odpovědět – nebylo dechu! Když jsme nakonec i my, po další půlhodině, dorazili na kopec a probrali se z mrákot, začali jsme si prohlížet barevný hadřík který náš nový známý rozhodil, po tehdy obrovské rampě na Ondřejníku. „To je kluci padákový kluzák a váží jenom 10 kilo i se sedačkou, a ne jak to Vaše lešení“! Smál se nám ztepilý „letec“ Jarda Jindra – jak se nám byl představil.

Takové bylo to moje (možná i naše) první a blízké setkání s padákovým kluzákem.

Já, tehdy již „dávno“ létající rogalista, jsem nadával na ty, kteří na startu donekonečna rozmotávali nějaké šňůrky, pletli se mi pod nohama, zkrátka zavázeli. Na startu i ve vzduchu! Nicméně jak padáčkářů, paraglidistů, létačů nebo pilotů, tak všelijak si a se jim říká, přibývalo, začal jsem si i já uvědomovat, že je mezi námi něco nového, něco co bude životaschopné. Velmi brzy se tito padáčkáři začali potýkat s termikou, létat nad kopci a nový sport – paragliding se dostával do povědomí veřejnosti. O něco později, začátkem léta téhož roku, podnikavý Radek Václavík získal podporu tehdejšího vedení Stavovské Unie studentů VŠB a našemu klubu byly zakoupeny 2 padákové kluzáky (PK)- tj.oficiální název tohoto letounu. Vyuka mohla začít! PK byly vyrobeny v „manufaktuře“, již vzpomínaného stepilého letce, mající název „Boomerang“. Byla to první firma v našem kraji, která vyráběla PK a sedačky. Pracovní trio se skládalo: z Jardy Jindry, Zdeňka Trčky, jeho mámy a staršího šicího stroje. Stavovské Unii jsme na oplátku přislíbili výcvik nových zájemců z řad studentů – ta odvaha!!! a reklamu SUS na padáku. Chudák Jarda! S malováním reklamy se mořil až do úmoru ale nakonec se padák s reklamou VŠB, určitě jako první v tehdejším Československu, vznesl do vzduchu. Kromě nápisu v kruhovém tvaru byl na reklamě nejpřitažlivější obrázek. Tím obrázkem bylo logo hutní fakulty VŠB -TU – kladivo a kleště. Navždy potom padáčkářskou veřejností pojmenované „kastrovací nástroje“.

Začátky našeho létání na PK měly také velmi zajímavý průběh. Otloukali jsme se na stejných kopcích jako před 20-ti lety rogallisté a jedinou naší výhodou byly již vyzkoušené létající PK dovezené ze zahraničí, kde byli tou dobou výrazně dál než my. Přesto všechno vzpomínky na první lety na PK zn. Big, Alka, Morava alias „Mordava“ a sedačkách bez jakékoliv ochrany páteře – těch kompresních zlomenin páteře!, zanechaly u aktérů jak hluboké vzpomínky tak, u mnohých i trvalé neduhy….Konkretně „Mordavu“- údajně první český padákový kluzák, v našem klubu, nerozlétal ani Radek – a to už byl tehdy náš „pan pilot“! Zážitky pilotů, kteří přeletěli – „přeskočili“ nebo i „podletěli“ VN-ko pod Javoráčem, by také stály za literární zpracování!

S padákovým létáním jsme v Klubu v roce 1992 začínali tři. Radek Václavík, pan profesor Vladimír Strakoš a autor těchto řádků. Na jaře v 93 se k nám postupně přidávali, dnes už dávno vystudovaní inženýří, Pusch, Pecka, Jana Fučíková, Janas, Jana Kaňoková, Lapiš, Lisník, Malinkovič, Pšenička, Hazucha, Scheibinger, Černín, Crhonek, Pluháček, Zbořil, Hummel, Havlas,Talácko,Hubička – letec na bouřkovém mraku, Burkovič, Noga, Suchánek, Kolek, Valdman, Nezhoda, .Kokeš, Jana Kovaříková. Později pak bratři K.a V. Konečný, , Leták, Krupa, Renča Kuhnová. Z učitelů to byli prof.Kolat, doc.Jančík – původně motorář a plachtař, doc.Pyszko, ing.Nezhoda, doc.Tomášek, ing Červinka, prof.Danihelka aj.. Nelze zapomenout na našeho dlouholetého podporovatele a zároveň pilota – ing.Miroslava Paloncyho, původně vyškoleného armádního výsadkáře, majitele stovky seskoků při výsadku naší socialistické armády…

Bohužel si na převážnou část naší členské základny už ani nevzpomínám. Na kopci si už vůbec nejsem jistý s kým mám do činění, případně odkud se známe. Je to tím, že chlapci pomalu stárnou a děvčata si jako naschvál mění jména – některá snad i křestní….. Vždyt za léta naší činnosti klubem prošlo více než šest stovek studentů a zaměstnanců a z nich určitě 70% v našem klubu získalo pilotní průkaz! Prožili s námi krásné chvíle na horách a ve vzduchu! Někdy chvíle plné napětí ale všechny byly se šťasným koncem. Doufám, že mají na studentské létání, na svoji „aktivní pilotní činnost“, krásné vzpomínky…

Hlavní náplní činnosti Klubu paraglidingu byl, je a bude, výcvik zájemců o létání především z řad studentů. Při příležitosti zakládání „Klubu příznivců PG“- v dubnu 2010, jsme vzpomněli i na založení naší „Pilotní školy“. Jestliže na počátku naší činnosti byla pro nás „školícím“ střediskem firma Boomerang s majitelem a inspektorem létání p. J.Jindrou v jedné osobě, tak od roku 1994 se situace změnila. V tomto roce jsme získali u LAA ČR licenci pro zřízení „Pilotní školy“ a tato škola pod názvem „Studentská škola paraglidingu“(SŠP) pracuje do dnešního dne.. Zmíněnou. SŠP jsem tehdy zakládal společně s ing.Radkem Václavíkem, našim prvním a léta jediným instruktorem. Později, když přibývalo zájemců o výcvik, rostl postupně i počet našich instruktorů. Vždy to však byli jen ti, kteří v našem klubu začínali a vyrostli! A tak se v naší SŠP, jako instruktoři výcviku, postupně vystřídali nebo zde ještě stále pracují A.Černín, R.Pšenička, J.Hazucha, z mladších pak K.a V. Koneční, R. Bojda. Z některých našich členů vyrostli i funkcionáři celostátního formátu. V rámci naší nadřízené odborné organizace – LAA ČR byl. Ing. Radek Václavík 6 let hlavním inspektorem PG LAA ČR, ing.Kamil Konečný pro změnu zase 4 roky předsedou Svazu paraglidingu LAA ČR…

Převážná většina našich členů se věnuje především rekreačnímu létání, létání pro radost. Někteří z nich se sice zúčastňují i soutěží, ale v tréninkových letech se všichni pokouší o „přelety“. Při setkání pilotů padá stále častěji otázka:“Tak co, kam jsi doletěl“? Odpověď, podložená záznamem v GPS, dává často návod jak příště poletím já!Padesátikilometrový přelet, případně „uzavřený trojúhelník“ nebo i Kamilův „ beskydský čtverec“, za vhodných meteo podmínek, už dnes nejsou mimořádnými výkony. Rychlost s jakou roste sportovní výkonnost mladých padáčkářů je ohromující. Proč? Především proto, že padáčkáři jako opravdoví fanatici sportu létají především tehdy, když je vhodné počasí. Nelitují času a také finančních prostředků na stále lepší PK a nezbytnou kvalitní přístrojovou techniku.

K důležitému rozšíření činnosti klubu mezi studenty VŠB-TU, došlo ve školním roce 2010/2011. Paragliding stal volitelným kreditním předmětem na Institutu dopravy SF VŠB-TU. Garantem předmětu je doc ing Petr.Jančík PhD a , spolu s ním budou výuku zajišťovat instruktoři létání K.a V. Konečný a K.Janků.

Soutěže: AM ČR, MČR a ME

Kromě vzpomínaného rekreačního létání má paragliding i svoji soutěžní tvář a svoji státní reprezentaci. Od roku 1995 existují pravidelné soutěže a vyvrcholením každé sezóny je mistrovství České republiky v přeletetových disciplinách Náš klub se podílí na tradici těchto soutěží a na pořádání Akademického mistrovství/AM/ České republiky, dnes pod názvem „cross country“. První oficiální AM bylo v roce 1995 ale už předtím, v roce 1994, se studenti poprvé sešli v Beskydech, v Kunčicích pod Ondřejníkem. Mladé sportovní odvětví má i mladé závodníky a mezi nimi i studenty. Řada z nich byla a je i v naší republikové špičce. Vítěz prvního AM Ondra Dupal, absolvent FTVS, dnes známý konstruktér padákových kluzáků, patřil nejen k našim nejlepším reprezentantům ale jako první Čech pronikl do absolutní světové závodní špičky! Nemělo by se zapomenout ani na další jména jako Robert Šíma, Martin Lexa, Jirka Koudela, Tomáš Sedláček, Radek Šimoník, Aleš Černín – první státní reprezentant našeho Klubu, Marek Valdman, Pavel Kokeš , Petra Krausová – ti všichni tvořili historii AM a jeho propojení na státní reprezentaci. Z tohoto důvodu se od roku 1996 AM stalo pravidelnou součástí mistrovství České republiky v paraglidingu.

V posledních letech dosáhla naše státní reprezentace pozoruhodných úspěchů. V roce 2009 reprezentační tým ČR v paraglidingu zvítězil na Mistrovství světa , v disciplině „cross country“. V tomto reprezentačním týmu byla i Mgr.Renata Kuhnová, členka našeho Klubu. Od roku 1998 se rozšířila soutěž paraglidistů o další závodní disciplinu, soutěž v „přesném přistání“

Letecké terény

Kde létáme? My, z Ostravy a okolí, létáme především na blízkých malých kopcích a vysokých horách. Hory pro nás splňují základní podmínku nutnou pro létání a tou je výškový rozdíl mezi startem a přistáním. Tento výškový rozdíl umožňuje klouzavý let z místa startu do místa přistání. Zkušenější piloti během tohoto letu mohou využít jak větru u svahu tak vzestupných vzdušných proudů – termiky, kterou nám sluníčko a hory dávají. Potom se jejich let prodlužuje a padáčkáři zůstávají ve vzduchu hodiny a uletí kilometry…. Těmito horami jsou pro nás Beskydy. Po „lešenářích“ jsme podědili startoviště pro létání z velkých kopců – Javorový, Stolová hora, Radhošť, Velký Javorník a populární a nenahraditelný je Ondřejník-Skalka. Pro potřeby výcviku začátečníků nám slouží malé kopce – cvičné louky. Nejznámějšími jsou Sklenov, Tabáškova louka pod Ondřejníkem, Odry, Palkovice nebo Děhylov. Mezi studenty jsou velmi oblíbené také letní zahraniční výjezdy za poznáním a létáním. Jezdíme tam, kde jsou lepší podmínky pro termické létání. Ty jsou pro nás v Rakousku, Slovinsku, Itálii, Španělsku a nově i v Bulharsku.

 

Proč létáme a jak začít

 

Důvodů, proč je na nebi vidět víc padáčkářů než rogallistů bude asi víc, než jen ty, na které si právě teď vzpomenu. Určitě pro padákový kluzák/PK/, jak se tento letoun správně nazývá, hovoří jednoduchost transportu, příprava PK ke startu, nácvik samotného létání a přistání ale také skutečnost, že při vhodných podmínkách, šikovnosti adepta a kvalitním výcviku, lze zvládnout základní pilotáž během týdenního kurzu. Ostatně tak nám to předepisují výcvikové osnovy. Ty jiné, hlavní nebo „pravé“ důvody, budou asi v pocitu naprosté volnosti, hledání něčeho jiného, zvláštního, něčeho, s čím jsme se doposud nesetkali. „Křídla“ si jednoduše složíte do batohu a jdete na kopec. A když už to dnes s létáním nevyjde, tak jste alespoň v horách. Turistika a létání, co víc si můžete při výletu do hor přát! Navíc staré pravidlo o létání říká, že lepší je dobře jít než špatně letět! Bohužel již zmíněná “snadnost“ má i svoje úskalí. K němu patří především přeceňování vlastních dovedností, nedoceňování vlivu povětrnostních podmínek pro létání nebo nevhodný výběr PK. Samostatnou kapitolu tvoří, i dnes, adepti létání tzv. „samouci“. V lepším případě s s certifikovaným v horším případě s historickým padákem v ruce. Tito adepti, kterým nebylo líto vyhodit 50 000 Kč za padákový komplet, se rozhodli ušetřit cca 6 000 Kč na „kurzovném“! Snaží se proniknout do tajů létání sami, obávaným způsobem „pokus omyl“! To jsou pak obyčejně hlavní příčiny jejich tragických konců, o nichž se tu a tam dočteme v denním tisku…

Na závěr rada pro ty z vás, kteří uvažují o tom, že by zkusili létat na PK . Doporučuji Vám jen Pilotní školy s tradicí (PŠ), které se dlouhodobě zabývají výcvikem nových pilotů a jsou zárukou kvalitně prováděných pilotních kurzů. Tyto Pilotní školy provádí výcvik podle platných metodických postupů, na schválených typech PK s platnou technickou kontrolou s patřičným vybavením a na schválených výcvikových terénech. Výcvik v těchto pilotních školách vedou jen kvalifikovaní instruktoři. Činnost PŠ je pravidelně kontrolována hl.inspektorem PG LAA ČR. Takto provázaná činnost majitelů škol, výrobců a vedení LAA je zárukou vysoké bezpečnosti při výcviku a následné úrovně jejich absolventů. Doby domácí rukodělné výroby a již popsané metody „vlastního výcviku“ jsou nenávratně pryč. Dodržením uvedených pravidel si ušetříte množství vrásek na duši a nejen na ní – a to jen v lepším případě!

Takže teď Vám už zbývá podívat se na internetové stránky, prohlédnout si nabídky Pilotních škol a vybrat si třeba tu naši:/www.pghnizdo.cz/ a přihlásit se na kurz.

A máte žrouta času a peněz na krku ale krásného!
Karel Janků